Znáte ten pocit, když byste sami sobě chtěli něco dokázat? Jen tak, pro sebe, že na to máte. Že kromě toho obyčejného bytí, chození do práce, péče o rodinu, povinností platit daně si budete moci říct: „Jo, já jsem dobrá! Já to dala!“.
A to byl můj případ. V roce 2018 jsem se rozhodla, že poběžím v roce 2019 půlmaraton v Praze. Tehdy jsme se hecli v práci, že prostě zaplatíme registraci. Já, která do té doby naběhala, při vzpomínce na 1 500 metrů ze školy se mi dělalo mdlo a běh jsem opravdu nesnášela.
Ale víte co se říká! „To dáš!“
A tak jsem zaplatila s ostatními čtyřmi spolupracovníky startovné na půlmaraton v Praze. A já začala trénovat. Předem bych chtěla říci, že toto není článek o tom, jak se z ničeho vypracovat na maratonského běžce, toto je zejména o tom, že můžeme dokázat cokoliv a nemusíme být perfektní.
Tehdy jsem trávila každý týden v Bratislavě. Na půl roku jsem souhlasila s tím, že tam budu poskytovat konzultantské služby, a tak můj trénink spočíval v tom, že jsem 3x týdně chodila po práci do fitka, kde jsem běhala na pásu zhruba 3 – 5 kilometrů. A věřte mi, stále jsem to nesnášela. Přišlo mi to nuda. Stát před oknem, dívat se do tmavých ulic města a u toho nesmyslně kmitat nohama… to mě nudilo, píchalo mi v boku, furt jsem nevěděla proč to vlastně dělám a rozhodnutí upsat se na půlmaraton jsem si lehce vyčítala.
Přesto jsem ale věděla, že se musím hecnout!
Že přece nebudu jedna z těch, která to vzdá.
Vyvlíknout se nebo ne?
Při běhání na pásu mě napadaly myšlenky, zda bude omluvitelné, když budu nemocná, když mě bude bolet v koleni, když si natáhnu svaly. Zda mi lidé z práce uvěří. A bylo mi jasné, že neuvěří. Přestože jsem si to přála, věděla jsem, že pokud to háknu a nedostavím se, sama sobě budu připadat za slabocha. Ne jim, ti na mě asi myslet nebudou, ale já sama sobě si řeknu, že stejně tak jako jiné věci, vzdávám i toto.
Pokud sledujete můj profil, tak víte, že jsem dlouhodobě bojovala s dietami, hubnutím a nabíráním, přejídáním a výčitkami a pokud bych hákla i tento závazek, měla bych pocit, že podvádím i sebe. Že je to další událost v řadě, kdy sama sobě nedostojím slibu a sebe nedávám na první místo. Kdy na sebe kašlu a vlastně pokud nezaběhnu půlmaraton a odhlásím se, nezaběhnu nic.
A pak to pro mě ještě jeden význam mělo. Ten rok mi zemřel táta.
A já chtěla běžet pro něj.
Ukázat mu někam tam nahoru, že na to mám. Že vychoval dceru, která …když se rozhodne, tak to dá. Že celé to utrpení 21 kilometrů, celá ta oběť (ano, myslela jsem si tehdy, že je to oběť), že je to pro něj, že mu tím tam někam nahoru dokazuju lásku a to, že jsem prostě „dost dobrá“!
Pamatuji si, jak nastal týden, kdy jsem si šla vyzvednout startovní číslo a sama nevěřila tomu, že se to děje. Že je to fakt už blízko. Že já, vážně já, která neuběhla nikdy nic, jsem se rozhodla a prostě to dám, i kdybych měla položit život.
A tak jak jsem byla naspídovaná...
tak jsem si týden před půlmaratonem vyběhla do přírody… Běželo se mi krásně, počasí nádherné, proti mně běžci… vždy jsem jim tak pacičkou zamávala na pozdrav a připadala si, jak kdy patří do party nás…ultramaratonců 😉 a oni mi odpověděli. A tak jsem běžela podél Vltavy a připadala jsem si jak Forest Gump. Najednou jsem byla volná, nohy kmitaly a já nad tím nemusela přemýšlet. Nudné zázemí fitness centra jsem vyměnila za nádherné výhledy krajinou, rozmanitý povrch a spoustu nového nepoznaného.
Až jsem se podívala na hodinky a došlo mi, že mám za sebou 9 km.
A tak jsem si tehdy řekla…Sakra, já se ale musím nějak dostat domů. A tak jsem se otočila a vydala se poklusem zpět… „Utíkej Foreste, utíkej!“. A po nějakých 6 km mi louplo v koleni. Neskutečná bolest mi projela nohou a já věděla, že je to v „prdxxx“. Že to bolí sakra moc a že to co jsem si na začátku přála se skutečně stalo. Chůzí 90leté staré ženy jsem se dobelhala k autu a odpoledne strávila ve vaně.
Znovu bych si zde dovolila připomenout, že toto není návod na tréninkový plán a berte prosím tento článek jako odstrašující příklad 😉
Leč druhý den jsem musela do práce a když jsem mým běhovým kolegům řekla, že jsem dala z fleku 15 km, řekli mi, že jsem blázen. Že týden před půlmaratonem se již vyklusává. Problém ale byl, že mě ta noha bolela furt. Byl čtvrtek, pátek a já furt cítila v koleni bolest.
No a nastala sobota...
Kromě toho, že jsem se šla ráno asi 6x vyprázdnit, neb jsem byla dost nervózní, tak jsem si na nohy narazila úplně nové Ultraboosty od Adidasu. Slibovaly extrémní odtlumení a vzhledem k mé bolesti s kolenem jsem věděla, že toto je jedna z věcí, kterou si musím dopřát, leč jsem je tehdy nekoupila v žádné akci a vydat za boty 4,5 tis. byla pro mě neskutečná částka.
Ale pojďme si říct! Tělo si to žádalo!
A já s ohledem na mé uběhané zdraví jsem netušila jak jinak podpořit můj výkon.
Dorazila jsem tehdy na start, potkala se s ostatními kolegy… každý tam mluvil o „osobáčku“ a já měla jedinou touhu přežít.
Nevím, zda běháte v Praze půlmaraton, ale ta atmosféra je boží. Na začátku v ulicích hrají Vltavu, létá vrtulník…stojíte v davu, všude kolem jsou natěšení běžci a lehce poklusávají a po pár minutách po startu se to kolem vás začne lehce rozpohybovávat a vy jdete na „to“.
I teď když píši tyto řádky a minulý týden jsem dokončila můj třetí půlmaraton… mám husí kůži při vzpomínce na tu atmosféru. Je to obava, ale zároveň euforie. Je to to, že se bojíte, ale zároveň těšíte. A pravda, moc nepomáhá, když vám maminka volá s tím, že se bojí, že zemřete, ať to ještě vzdáte 😉
Tehdy jsme si s kolegyní řekly, že nesmíme přepálit start. Že se nesmíme strhnout davem. Protože to je snadné. Všichni vystřelí jak rakety a pokud si nedržíte normální, pro vás zvyklé tempo, lehce vám dojde dech. Běžely jsme s Petrou celou dobu spolu. Moje koleno drželo, ale nesměla jsem zastavit… Takže Petra vždy běžela pro kelímek s vodou, který mi přinesla.
Byly chvíle, kdy nás píchalo v boku, byly chvíle, kdy jsme se motivovaly s Petrou navzájem.
Upřímně. Čas mi byl úplně jedno. Jediný můj cíl (a to je i dodnes) je to stihnout v časovém limitu, což jsou 3 hodiny a co nejvíce si to užít. To že běžíte rychleji než vodič, kterého jste si vybrali, je jen bonusem zdarma. Vodič je osoba, která drží „muší křídlo“ (to je taková vlajka používaná pro reklamy) a na tom křídle je čas. Díky němu máte orientaci, zda běžíte podle vašeho cíle. Pokud jste tedy před vaším vodičem, běžíte rychleji, naopak pomaleji. A těch vodičů je tam podle mě několik s různými časy.
No… užít. Možná přežít 😉
Já tehdy věděla, že se nesmím zastavit. Že pokud se zastavím, už se nerozeběhnu. A tak jsme bojovaly s Petrou společně. Sice jsme běžely pomaleji než na začátku, ale běžely. A když jsme viděly na ceduli posledních 100 metrů, daly jsme se do sprintu.
Pamatuji si, jak Daniel Stach, který vítal v cíli a celý půlmaraton moderoval, si se mnou v cíli plácnul. A já když doběhla, hrozně jsem se rozplakala. Přikryli nás tehdy hned aluminiovou fólií, dali nám vodu, banán a pomeranč a medaili. A já volala mámě, že jsem to přežila.
Brečela jsem úlevou, vděčností, dojetím i vyčerpáním.
Brečela jsem za mého tátu, brečela jsem za mé tělo, za to, že jsem to dala, že jsem sama sobě dokázala, že mety v životě jdou překročit a věděla jsem, že pokud jsem zvládla toto, zvládnu už vše ostatní.
Ten pocit mám každý následující rok, když zaběhnu půlmaraton. Už jsem nikdy ale neplakala, vděčnost vůči sobě cítím stále. A přestože si každý rok říkám, že je to rok poslední, vždy se znovu a znovu přihlásím.
Neberte prosím tento článek jako návod, jak trénovat. Nebylo to opravdu v pořádku, ale pokud toužíte si půlmaraton zaběhnout, věřte mi, že to lze.
Nemusíte běh na začátku milovat, ale stane se z toho osvobozující pocit.
Stanete se svým vlastním Supermanem či Superženou.
Dovolím si sdílet co dělám já.
Mám staženou aplikaci v mobilu s názvem „Running“. Tam si vždy vyberu tréninkový plán, který chci…začínala jsem tam s plánem „Start running“, čistě abych se s během seznámila a pak jsem pokračovala do dalších úrovní.
Nedám dopustit na boty Ultraboost od Adidas (různé ročníky, ale prostě Ultraboost). Zkoušela jsem HOKA, které jsou také skvělé, Asics a jiné, ale na moji širokou nohu prostě Ultraboost padnou nejlépe, jsou celé látkové, elastické, nikde mě nedřou, beru si o 1,5 čísla větší a je to taková moje jistota.
A pokud si vzpomenu na to, že jsem je v roce 2019 měla na noze poprvé právě hned ve startovní den (ach, jak naivní jsem byla), tak mě ani hned ten první den vůbec netlačily a běželo se mi v nich krásně.
Poslední roky běhám sama, a tak poslouchám hudbu. Loni jsem si dala sluchátka od Applu na šňůře, ale neskutečně mě iritovala ta houpající se šňůrka. Bezdrátová jsem se bála vzít, aby mi nevypadlo sluchátko při běhu a hlavně, co mě nejvíce iritovalo, že se mi po několika kilometrech začaly potit uši a mně to bylo extrémně nepříjemné. Tento rok (2024) jsem měla nová sluchátka od Shokz OpenRun. Máte je vlastně za uchem, hudba vám hraje z venku a byl to nejlepší zážitek, který jsem kdy měla. Koupila jsem je den před závodem, když jsem si šla vyzvednout startovní číslo a smarty.cz tam mělo stánek a dávalo slevu 20 %, takže nakonec jsem za ně platila cca 2 719,- Kč, ale jsou to sluchátka, která od té doby používám stále a jsou fakt super (ZDE na ně odkaz).
První rok jsem si koupila závodové tričko od Adidas. Další roky už ne. Loni jsem běžela v nějakém bavlněném, ale bylo hrozně těžké, tento rok jsem si prostě vzala tričko z mého prvního závodu (na vytištěné datum na tričku mi nezáleží) a důležité je, že je vzdušné a cítíte se dobře. Ono se to nezdá, ale na 10 km opravdu začnete cítit jakoukoliv přítěž. Loni např. pršelo a já táhla bundu a bylo to hrozně těžké, bylo mi horko, byla jsem upocená, zapařená a zchvácená. Takže ne, berte jen tričko, pokud je to možné a sportovní podprsenku.
Legíny nosím dlouhé. Někdo si bere stahovací podkolenky, já to řeším legínami. Nemám žádný fancy obleček, neladí mi barvy dohromady, ale je mi to upřímně jedno.
Každý má při běhu svých starostí dost a nikdo na vás nekouká.
A poslední co bych chtěla napsat, je interakce s fanoušky na krajnici. První rok, když na nás křičeli „Holky, to dáte! Dělejte! Jste skvělé!“ … chtěla jsem je poslat do prd…. Měla jsem sama tolik starostí s mojí hlavou, že mě to hrozně iritovalo. Chtěla jsem na ně zařvat, ať si to zkusí, ať zmlknou, ať mě nechají být. Nedejbože si někteří chtěli ještě plácnout. To určitě. Nazdar!
Níže vidíte, že opravdu nevypadám, že bych si to extrémně užívala, takže asi chápete mé nadšení si ještě plácat s fanoušky 😉
Tento rok jsem si řekla, že si to prostě užiju!
A tak jsem odpovídala máváním, plácala si s lidmi podporujícími na krajnici…je to prostě o hlavě.
Nastavte se na to, že je to VÁŠ den! Užijte si to.
Že si běžíte pro vítězství a je jasné, že to dáte! Hlídejte si tempo, u kterého víte, že stíháte do limitu, ale užijte si to. Není smyslem nedoběhnout, odpadnout… pro mě ani „osobáček“. Je fajn sama sebe překvapit, ale ještě lepší je mít pocit z dokončení.
Když nemůžete, dejte si indiánský běh, poslouchejte hudbu, která se vám líbí, udělejte si playlist ve Spotify (ZDE naleznete můj, který jsem si vytvořila pro tento rok) či si povídejte s parťákem vedle sebe.
Každý v závodu běží rychleji než když trénuje. Atmosféra vás vtáhne.
A možná se stane, že vám vaše tělo dá signál, že nemůže, možná se vám udělá špatně, nepřemáhejte to a poslouchejte své tělo. Je to jediný váš parťák na celý váš život a nestane se nic, pokud závod nedokončíte. Nebudete první ani poslední. VY jste důležití!
A pokud vás tento článek namotivoval, třeba se potkáme v roce 2025. Nezapomeňte, že zdraví je hlavní a naše tělo je úžasné. Možná to změní i váš život, jako to změnilo život můj. A jak zní v RunCzech… „All runners are beautiful“. ❤️
Jako mentor se specializuje na podporu žen s důrazem na potřeby v období perimenopauzy, menopauzy a postmenopauzy.
Ženám pomáhá cítit se skvěle v jejich jedinečném těle díky odbornému vzdělání v oblasti výživy, neurovědy, udržení motivace a hlubokým znalostem v oblasti hormonálního zdraví.